Life sucks

Opravdu stála za to.
Na vlastní oči jsem viděla, jak alkohol vymývá mozky.
Tetička Jana žasla nad Terezkou, Káťou a pak se mě i ptala na jméno nejnovějšího přírustku - Báry. Prostě příbuzenstvo jak má být.
Já už si přála jet domů, protože společnost tolika lidí na tak malém prostoru mi nedělala dobře. Jenže se pilo, pilo, pilo, povídalo a domů jsme vyráželi až v deset večer.
„Vzala's ten sáček s koledou?“ ptala se Tereza máti.
„Ne, nebrala, já myslela, že ho máš,“ odvětila máti. „Skoč tam nahoru ještě, máš klíče,“ poručila mi.
Už jsem skoro nastupovala do výtahu, když se ozval tatík.
„Nikam nechoď! Je tady v tašce,“ oznámil s hrdostí, že mě napálil.
„No to si děláte srandu, ne?!“ Měla jsem co dělat, abych nepoužila ostřejší slovo!
Odemkla jsem a řekla s notnou dávkou sarkasmu:
„Vám by měli zakázat alkohol. Vůbec by se vám neměl dostat do mozku!“
Máti taky posilněná alkoholem se jenom tlemila.
Nasedali jsme do auta. Protože mrzlo, byly namrzlý okýnka a nebylo přes ně vidět. Tatík pustil topení a chvíli čekal.
„Ty přes to vidíš? Já teda vůbec,“ smála se máti, když se dívala na přední sklo. Okýnko po její pravý ruce bylo taky namrzlý. Místo toho, aby počkala (jako já), otevřela okýnko, aby tu námrazu dostala pryč. Já v tu chvíli dost mrzla.
„No jistě, ještě si otevři!“ Nejsem já adoptovaná?