so how come i'm not happy or at least glad for it?

Dlouhé cestování. Slovenština znějící jako čínština. Levnej redbull. Natěšenost. Stavění stanu podruhé v životě. Myši pod stanem. Zima. Sluníčko, co pálí. Placky. Eura všude. Mačkání se. Skoro holčičí bitka. Modřiny. „Plechovky máte?“

Když jsem postavila stan, šla jsem se podívat na Fontánu pre Zuzanu. Mamině jsem napsala sms: Zuzana ma pry hrozne dobre vlasy. Ona odepsala: Ty jsi blba. Později jsem pak zašla i na divadlo o neposlušných dětech, které dobře pobavilo.

Jo, se slovenštinou jsem měla problémy (viz ten pán, co se mnou mluvil ve vlaku směr Piešťany), ale když na mě Slováci mluvili pomalu, dalo se to pochytit.

První den jsem čekala hlavně na Hurts, kteří splnili moje očekávání.

Theo je prostě štramák. Jen ty růže mohl taky házet i na tu

druhou stranu, kde jsem stála já. Při Evelyn se dokonce pokoušel rozsekat stojan na mikrofon, ale vydržel to.Slyšela jsem, že se při Hurts brečí. Já tu potřebu neměla, takže to pravda asi není. Hurts byli taky jedinou kapelou, na kterou jsem šla s foťákem v ruce, protože jsem věděla, že to nebude moc party hard.

The Sounds. Byla jedna hodina ráno, já stála ve druhé řadě s redbullem v ruce a čekala jsem. Po Interpol, kteří byli předtím, jsem doufala, že to bude něco rychlejšího. Interpol mě prostě moc nebrali. Ovšem Švédi to rozjeli slušně. Přede mnou stála jedna slečna a evidentně si pozici u zábradlí užívala. Zezadu se na nás začala mačkat jiná slečna, která už měla dost upito. A protože ta slečna u zábradlí nechtěla svoje místo pustit, otočila se a začala se prát po holčičím. Facka, rána pěstí, zuby, nehty. Moje ruka schytala pořádnej štípanec, po kterým mám modřinu ještě teď. Vtipné je, že obě protagonistky byly blondýny. (No offense.)

Po The Sounds jsem se chtěla jít podívat na The Qemists, kteří mi ujeli už na Rock for People. Chtěla jsem, aby zahráli Dirty Words. Jenže jsem byla už unavená (půl třetí ráno, víte), tak jsem se otočila po jednom songu a šla hledat svůj stan. Našla jsem, lehla si a pokoušela se usnout.

Zážitek festivalu: myši pod stanem. Minimálně dvě. Snažila jsem se spát, budila mě ovšem v intervalech dvou-tří hodin hudba, která vyhrávala až do pěti a taky ti otravní hlodavci, kteří pod plachtou stanu rejdili kolem mojí hlavy k nohám. Zkoušela jsem je kolikrát praštit, jenže to bylo zbytečný. Chvilku bylo ticho a pak to začalo nanovo. Po areálu se povalovaly balíky sena, na kterých byly matrace. Někteří šikovní Slováci si ji přitáhli do stanu a spali na ní. Druhý den byli pak požádáni, aby je vrátili na místo. Jo, na tom by se spalo! :D

Druhý den. Byla jsem nehorázně unavená a měla jsem co dělat, aby se mi nezavíraly oči. Pořádnej program začínal až v poledne, takže jsem se do té doby dopovala kofeinem, co to šlo, a snažila se vydržet. Věděla jsem, že všechnu možnou sílu budu potřebovat na Wombats. Na Sunflower Caravan jsem stála v první řadě a měla jsem krásnej výhled na Andyho.

Proč je nepozvali třeba na Rock for People? Zatracenej mainstream! Po nich jsem se šla natáhnout do stanu/pařeniště. Možná jsem na chvilku usnula, protože jsem po tom nebyla tolik unavená. United Flavour nic moc pro mě, takže jsem šla čekat na Nicelanda. Jo-ó, ten bavil hodně. Pak návrat do stanu, popadnout láhev s pitím a jít čekat na headlinery.

Po zkušenostech z Rock for People jsem věděla, že jít na Wombats bez pití je prakticky sebevražda, takže to byla buď láhev, nebo foťák. Láhev vyhrála. Murph a spol. měli hrát o dvacet minut déle, než v Hradci, a o to víc jsem se těšila. Můj crash Tord je neuvěřitelnej. Měla jsem docela kliku, že hrál na té straně podia, kde jsem stála já, měla jsem na něj lepší výhled. :D Palec nahoru za to, že zahráli My First Wedding. Ok, všichni v prvních třech řadách jsme maličko zdivočeli, ale u nich to jinak nejde. Na konci jsme je museli vytleskávat a vyřvávat, aby přidali ještě Let’s Dance to Joy Division. A pak se všichni zbláznili. The crowd went wild. Murphův skok a to, jak po něm skončil na zadku, byl k nezaplacení.

Zbyly mi unavený hlasivky, propocený triko a nohy, které mě odmítaly poslouchat. Nějakou dobu se teď obejdu bez bližšího tělesnýho kontaktu.

„We love you, Marina!“ ozývalo se, když tahle Britka s původem v Řecku nastoupila. Já si ji pamatovala jako slečnu s dlouhými tmavými vlasy. Překvapení festivalu, ona přišla s blonďatým mikádem a růžovými šatičkami, které prý měla na maturitní ples, na který nikdy nešla, takže je měla na sobě poprvé. Ještě že je v průběhu sundala. Bavila mě a na závěr jsem se snažila jí zatleskat s plechovkou redbullu v ruce. No, moc to nešlo.

Spala jsem líp než předchozí noc. Myši mi pořád lezli jak pod stanem, tak na nervy. Ráno jsem sbalila stan, nechala jim tam na památku další kolík (neúmyslně, doma měli radost :D) a vydala se na zhruba sedmihodinou cestu do vlastní postele.

Z trojlístku Novarock/Rock for People/Grape mi připadal nejlepší právě Grape. Dobrý ceny, parádní kapely (žádnej mainstream) a ucházející počasí se postarali o skvělou tečku za tímhle létem. Překvapilo mě, že bylo zakázáno brát si s sebou plechovky, ale v areálu jste si je mohli klidně koupit. Grape byl o dost... liberálnější? než Rock for People. Přineste si chlastu kolik chcete, my to kontrolovat nebudeme.

Je neuvěřitelný, o kolik jsem se za poslední dva měsíce změnila.

Už nejsem stejná, to v žádným případě. Jestli jsem se něco naučila, tak to, že když něco chci, musím si za tím jít. Kolikrát jsem za tohle léto slyšela: Já bych nemohla jet sama! No, to mě nezajímá a jestli koncert nějaký mojí oblíbený kapely bude znamenat, že budu muset jet sama, tak klidně. Lidem jsem se naučila nedůvěřovat a naopak se učím věřit sama sobě. Léto normálně nesnáším, ale hudební festivaly za tu spálenou kůži a kousek srdce, které tam vždycky nechávám, prostě stojí ^^

Můj život mi připadá jako ta největší komedie.

Omlouvám se za ty výrazy, ale jinak to nešlo.

V hlavě jsem si tohle tak trochu dávala dohromady, jenže.. ano, už zase nevím.

Ožralej Honza z Olomouce. Bláto. Zima. Uřvaná Kate Nash. Pendulum = extáze. Pařba na Wombats. Úsměv Harryho z White Lies. Divoký cesty MHD. „Teď jsem to posral.“ Noční/ranní procházky Hradcem. Paranoia. Výpadky proudu. Pivo všude, i ve vlasech. Zničený kecky. Shock! Celková nehorázná únava. Nálepky s nápisy "Božkov inside" nebo "Jsem volná!". Bolavý nohy. Zablokovaná krční páteř. Žádný fotky. „Hovnóóó!“

Jo, ještě žiju.

Chápete to? Já fakt jedu.

Ha! Zdárně jsem přežila svaťák i den, kdy jsem měla 4 zkoušky. Výsledky nejsou sice kdovíjaké, beru to ale sportovně a říkám si, že to mám v kapse.

Článek je přednastaven tak, aby se na svět dostal dnes v 9:00.

ach bože, už to na mě jde. myslela jsem si, že jsem si tím prošla už minulý týden během svaťáku, ale evidentně jsem byla na míle daleko od pravdy.

Ok, včera zastávka s The Feud no. 2.

moje nezdravá závislost na kapele Framing Hanley (Kenneth Nixon <3) se projevila: moooc ráda bych jela na Nova Rock do Rakouska.

Přihazuju odkaz na své kecy na tumblr, kde jsou ovšem pouze v angličtině.

hlavně ti, co vůbec nemuseli bojovat.

Tentokrát kvůli přijímačkám.

Našli se někteří, kteří dnešní událost století nesledovali a bylo jim upřímně jedno, kdo si koho kde bere.

Za měsíc maturuju. To znamená, že mám zhruba 5 týdnů na to, abych se naučila 50 maturitních otázek. (Jiná věc už je, že ze společenských věd otázky nemáme.)

Oba klipy spatřily světlo světa dneska, takže to jsou ještě novinky. ^^

Adele je úžasná.

Vybavena čokoládou, kofeinem a hroznovým cukrem jsem zasedla do první lavice (wtf?!) a tři a půl hodiny účtovala jako zběsilá. Nezlobte se na mě, ale odpisy nikdy nebyly a ani nikdy nebudou mojí parketou.

No, abych to řekla na rovinu, Rock for People mě letos vůbec, ale vážně vůbec, netáhne. Ty kapely jsou zářným příkladem mainstreamu: Bullet for My Valentine? Sum 41? Pendulum a Jimmy Eat World nemusejí být zrovna známí, ale můj šálek čaje to taky není. Paramore trošičku šlechtí to, že po celé Evropě odehrají pouze 6 koncertů, přičemž začínají v červenci na hradeckém letišti.

Kdo nezná, měl by neprodleně poznat!

White Lies se rychle stávají jednou z mých hodně oblíbených britských kapel. Keep it up, guys!
One of us, one of us, you could be one of us..♥

Zpívat si happy birthday to me, happy birthday to me.. už nebudu, poněvadž nějak nemám náladu na slavení. (Jen tak mimochodem, co je to volný čas?) 28. březen jsem brala za normální všední den i loni, kdy to bylo přeci jen o trochu víc významnější. 18 není 19.
Tudíž slavit asi nebudu, i když se mě sestra stále snaží donutit, abych s ní šla někam chlastat. Obdržela jsem hromadu přání a jediné, na co se jakž takž těším, je to, že si v noci zalezu do pelechu a budu spát. Možná i *zaspím* a bodnu se na nultou hodinu.
A i když se vám tady snažím nakecat, jak je dnešní den pro mě naprosto normální, tak.. není. Je to jiné. Můj den, řekla jsem si možná. Smutnou ironií osudu je to, že den narození se mnou sdílí i Lady Gaga. Samozřejmě, o pár let dříve, ale stejně...

A na svou soukromou vnitřní oslavu toho, že nastává poslední rok, kdy jsem náctiletá, si pustím White Lies nebo The Naked and Famous. ^^

Dneska je tomu přesně osm let, co vyšlo druhé studiové album od Linkin Park. Meteora. Jediné, které na net neuteklo ještě před datem vydání.
Vzpomínka na to, jak jsem k Linkinům přišla, mi do mozku zalezla tak hluboko, že si ji dodneška pamatuju celkem přesně.
V té době mi bylo.. *přemýšlí* 11 let. Chápete to? Už v jedenácti jsem měla dost rozumu na to, abych začala poslouchat kapelu, která to jednoho dne někam dotáhne. Před vydáním Meteory nemuseli být Linkini zrovna mega slavný, ale poté už to šlo jako po másle.
Ale zpátky k té daleké minulosti. První song, který jsem od nich slyšela - Faint - vyšel jako singl v červnu 2003. Kdysi jsem kdesi našla údaj, že videoklip vyšel tentýž měsíc. Teoreticky bych tak dneska neměla oslavovat. Video jsem viděla u babičky. Byla sobota a dávali Eso. (Tehdy mi ještě Mareš nepřipadal za takovýho blbce jako teď.) No a bylo to.

Dalším okamžikem a zároveň zlomem, kdy se ukázalo, že to s nima myslím vážně, byla chvíle, kdy jsem vyhrála kompletní diskografii. Bez singlů, samozřejmě. Ty si časem budu muset dokoupit. Šťastná jako blecha jsem tomu nemohla uvěřit. Já a vyhrát? Ke všemu céda v hodnotě asi 3500,-? Nemohla jsem tomu uvěřit do chvíle, kdy jsem si pro výhru došla.
A byly tam. Včetně toho nejnovějšího, Minutes to Midnight. Nejlepším/nejvýraznějším songem na něm je podle mého názoru Given Up. Linkini se už v době před vydáním začali odpoutávat od své nálepky nu-metal a podle mnohých na poslední studiovce A Thousand Suns dospěli. Obě poslední alba mají podle mě svoje mouchy (Hands Held High, Robot Boy), ale zvykla jsem si. Jestli skončili s experimentováním a jedou už jenom na jistotu,
tak prosím. Po ATS a LPU 8 už se nebudu ničemu divit.

Třikrát jsem si je nechala ujet, ale počtvrté už tu stejnou chybu neudělám. V současnosti jsou na turné, při kterém zavítají několikrát do Německa nebo třeba i do Finska. Stále tak uchovávám naději, že se k nám zase po třech letech podívají. Tak snad to Rock for People jistí.

Guys,
I've been listening to you for years!
And I will.
Just like I'll love you.
'Cause you're my biggest love!
♥

Dobíhám autobusy.
Učím se do školy až do pozdních večerních hodin.
Nestíhám číst. Ale škola to jistí! Nechodím na obědy, takže polední pauza je jako relax přímo stvořená.
Hladovím ve škole.
Zoufale si přeju některé věci, které nemůžu mít.
Koukám lidem na boty, popřípadě téměř slintám u výlohy s converskama.
Zamilovávám si ten pocit, když mi sluníčko prohřívá kůži. To je vážně krása!
Začínám razit heslo, že se pořádně vyspím až v hrobě. Poslední dobou to dost odflakuju.
Lakuju si nehty. Stálice: fialová a černá.
Hýřím sarkasmem, ironií a nadsázkou.
Místo učení ve škole s holkama paříme karty. Občas se zadaří, občas ne.
Neustále něco poslouchám. Poslední dva dny vedou White Lies (které jsem si stylově nechala ujet!) a The Naked and Famous, jejichž deluxe version studiového alba mě stála skoro 19 liber.
Honí mě myšlenky na to, že za pár dnů budu oficiálně o rok starší.
Vysedávám na twitteru, last.fm a goodreads. Neustále a každý den.
A na maturu mi jaksi nezbývá čas.

Jelikož od zítra za tři týdny píšu praktickou část matury, myslím, že celkem s právem řeknu, že mi hoří koudel za zadkem.

Je čas začít něco dělat.
O víkendu začínám. Musím.

Vstanu, za dvacet minut téměř dobíhám autobus na vlakové nádraží a v Hradci se klusání na MHD nevyhnu ani týden. Po skončení školy podobný cyklus. Přijdu domů utahaná jako pes a vyhlídka toho, že se budu muset učit pouze do školy na písemky, kterýma nás teď mučí, mě zrovna ze židle nezvedá.
To se pak někteří nemůžou divit, že nemám náladu na vtípky, které mi dříve přišly zábavné. Asi jsem si to hold srovnala v hlavě a mám jinak srovnané priority. Bože, snad nezačnu filosofovat! Přísahám, hned po maturitě si tenhle... bordel smažu z hlavy. S radostí a ďábelským úsměvem na tváři.

Britská hudba se šíří jako oheň. Iva podlehla už nejedné z kapel, které jsem jí dala poslechnout. Ona se mě na druhou stranu snažila naučit mít ráda Toxique, jenže to nějak nefungovalo a v nejbližší době hlas Kláry Vytiskové nechci slyšet. O víkendu musím spatlat dohromady the best of Muse pro spolužačku, protože po poslechu Starlight (ach, osudový to song ♥) se jí zachtělo více.
Když už si tady píšu takový strašně podstatný věci, tak se zmíním, že moje last.fm knihovna čítající 450 interpretů je z cca 30-ti % tvořena Brity. Nejprve mě napadlo, že je to docela málo, ale ono to odpovídá.. Hned v závěsu jsou Amíci, Švédi - upřímně, ani jsem nevěděla, že jich poslouchám tolik - Kanaďani nebo Kiwiové - rozumějte, ti z Nového Zélandu.

Jestli jste neslyšeli o tom, co se stalo v Japonsku, tak zřejmě nežijete na planetě, která se jmenuje Země. Záběry valící se vody, která se před ničím a nikým nezastaví, mi naháněla husí kůži. Napadla mě myšlenka, že se nás příroda snaží zbavit. Ublížili jsme my jí a ona teď na oplátku ubližuje nám...
Další špatnou zprávou je to, že už našli Aničku. Bohužel, ne v takovém stavu, jak si lidé přáli.

A teď jsem si uvědomila, že mi stydne čaj. Whatever.
Držte mi palce. Kdybych se delší dobu neozývala, jsem buď: mrtvá, tzn. že si celková únava konečně vybrala svou daň, nebo mě zatkli za vraždu učitelky. See ya.

Vím, že porovnávat knížku a film je ošemetná záležitost. Co se týče filmového zpracování nějaké knížky, vždycky se najde někdo, komu nebude vyhovovat herecké obsazení nebo si bude říkat, že tahle a tamta scéna tam chyběla.
Na začátek varuju před minimálně jedním velkým spoilerem.

I Am Number Four si svou filmovou premiéru odbyl 18. února tohoto roku. Knižní předloha od autorů s pseudonymem Pittacus Lore vyšla zkraje srpna loňského roku.
Jako u všeho někteří knihu vychvalují, jiní zatracují. Já si knihu pořídila v originále, protože se český překlad v nejbližší době nechystá. Zhruba na 370-ti stránkách je popsán život Čísla 4, který byl nucen se svým strážcem a dalšími 16 marťany uprchnout na Zem ze své rodné planety Lorien, protože ji nenasytní Mogadoriané začali ničit. Tihle bad guys s vyholenou a potetovanou hlavou - pokud jste viděli Legii, víte, o čem mluvím - nepřišli ovšem jen ničit: jejich úkolem je i zlikvidovat Číslo 1 až 9. Protože jsou již tři pryč, na řadě je John Smith (Alex Pettyfer), který se na Zemi zatím beznadějně zamilovává do bývalé roztleskávačky Sarah (Dianna Agron)...

Knižní předloha není nijak složitý příběh a je spíš na odreagování. Moc si u něj nezapřemýšlíte. Místy je kniha úsměvná; vztah Johna a Sarah nemá přílišnou hloubku, ale i tak je to.. sweet. Občas jsem se zasmála (vyzvánění Johnova telefonu, které tam dal Henri: Somebody's Watching Me, pointu pochopíte, až film uvidíte) a jako přibitá k zemi jsem hltala závěrečnou část knihy, která je hodně akční. Zatímco knižní John dostává mnohá kázání od Henriho (kterého brilantně zahrál Timothy Olyphant) a je terorizován Sářiným bývalým přítelem, ten filmový si to moc dlouho líbit nenechá. Jedna scéna ve filmu mi vyloženě nesedla: Henriho ve filmu zabili podstatně dřív než v knize. Taky nečekejte happy end, série bude pokračovat. Jo, a z Čísla 6 se stala blondýna místo tmavovlásky.

Překvapilo mě, že film přišel tak brzo. Přeci jen, kniha vyšla a za sedm měsíců tu máme jeho verzi na filmovém plátně! Nutno podotknout, že je nabitý akcí stejně jako kniha. Oba případy mají tempo a děj není nijak složitý. Zdá se, že se efektů alá Matrix světová kinematografie už nikdy nezbaví. Přiznám, že jsem se na film těšila právě kvůli Alexovi... jehož výkon na mě ovšem neudělal valný dojem. Na druhou stranu by se dalo uvěřit tomu, že s Diannou nejsou jen kolegové... No uvidíme, dojdu si znova do kina, abych si vychutnala tu akci, třeba najdu další mouchy.
Jinak z Alexe se stává hvězda; v nedávné době si odbyli premiéru dva jeho filmy. I Am Number Four a také Beastly (pod českým názvem Netvor). To znamená, že blonďatý Anglán/marťan dostane ještě jednu šanci na to, aby mě oslnil svými hereckými schopnostmi.

Wow, nejdelší název v historii! :D

Dnes mě vyděsila představa, že za tři měsíce maturuju z češtiny a angličtiny (z čehož umím docela.. nic) a za šest týdnů skládám praktickou zkoušku z účetnictví. Musím přiznat, že četba knih teď dostává na zadek od hudby. Stejně tak učení.

„Myslím, že máme lupen na špatnej festival,“ bylo první, co mi Iva řekla, když dneska přišla do třídy. Já si myslela: Že bych si vytiskla něco úplně jinýho...? a ta představa mě parádně vyděsila.
„Na Sázavu přijedou Hurts a Subways,“ uvedla vše na pravou míru. Dodávám, že tím celý den prakticky zabila, protože jsem nebyla schopna vyhnat si tu větu z hlavy. Následovalo prodiskutovávání možností, co by kdyby se jelo...

Možná nakonec byla asi dobrá věc, že jsem si nekoupila lupen na Prague City Festival (30 Seconds To Mars, blink-182, Hadouken!), protože teď mám možnost (přeci jen, narozeniny se blíží..) vidět Billyho ze Subways naživo. Hurts jsou taky parádní, protože lístky do Lucerny, kde budou hrát 13. března, zmizely dost rychle. Jo, pořád tady je Clare Maguire, jejíž debutové album považuju po čtvrtém poslechu za dokonalé a která mi stejnak ujede, ale...
Hlavní ale je, že už mám lupení na Rock for People (The Wombats, Sum 41.. jsem zvědavá, kdopak bude letos headliner).
Každopádně budu bojovat za to, aby mi cesta na SázavaFest (Kosheen, Hurts, The Subways) vyšla - když jo, můžu začít shánět stan. :D

Otázkou je, kdo další kam/kdy přijede?

EDIT: Linkini 23.6. v Praze? Kachna nebo prozatím jen nepotvrzená informace? Jestli se to potvrdí, Sázava padá...

Kdyby se jen povedlo dotáhnout je na RfP! O četnosti poslechu této písně v posledním týdnu se můžete přesvědčit zde.

Měla bych být ve škole, ale nejsem.
Měla bych se učit, ale momentálně to nedělám.
Možná bych mohla jít i spát, ale nechce se mi.
A možná už by se vážně mohlo potvrdit, že ty Linkini letos vážně přijedou!

V posledních dnech nemám náladu na nic ani na nikoho. Jsem ze všech (a že jedna osoba hooodně přilila olej do ohně!) a ze všeho naprosto znechucená.

Vařit po anglicku znamená přivést potravinu do stavu vysušené hmoty bez chuti a zápachu, příp. smíchat všechny dostupné suroviny dohromady a rozmixovat na mokrou kašovitou hmotu. Ve druhém případě je dovoleno používat koření, ale jedině ve velkém množství a všechno najednou. Angličané často ani netuší, nejenže jejich kuchyně ve srovnání s kteroukoliv jinou ve světě neobstojí, ale dokonce je navíc už ze své podstaty špatná a dokonce proti základním gastronomickým pravidlům. Vezmi si už ten jejich podivný vynález fish and chips - smažené se smaženým!

Nova si zřejmě chtěla šplhnout; ráno ve snídani dávali tenhle klip, čemuž jsem zpočátku nemohla uvěřit...

Svět postihla ekonomická krize loni, mě až teď.

1) Lupen na RfP
Tohle už není problém. V pondělí bych si ho snad už mohla koupit, takže předejdu možnosti (a taky depresi), že mi zase někdo ujede. UŽ NE!

2) Lupen na Prague City Festival
Poté, co jsem včera přišla na to, že mají přijet 30 Seconds to Mars, jsem si řekla: Sakra, já bych na ně chtěla jet! Navíc přijedou blink-182 a Angláni Hadouken!, takže bylo celkem snadno rozhodnuto, že pojedu... tedy pokud zoufalé náctileté fanynky nevykoupí lupení už 3 měsíce před akcí jako takovou. Mám sice v brzké době narozeniny, ale kdoví, jak propukne celá ta marsmánie.

3) Knížky/Books/Les Livres
Jelikož jsem knihomol a není den, kdy bych naprosto nic nečetla a vím, že v dubnu vychází tři knížky, které bych moc chtěla, netuším, jak tohle pořeším. Asi si zakážu si je objednávat/předobjednávat. V souvislosti s RfP jsem chtěla začít šetřit, abych si když tak mohla koupit nějakej ten merchandising, ale to bylo ještě předtím, než se Marsové dohodli, že teda přijedou...

4) Hudba jako taková
Cédo na konci února vydává Clare Maguire a 25. března taky svůj debut vypustí do světa Natalia Kills, který bych si moc ráda pořídila. Nemluvě o tom, že už delší dobu básním o tom, že si pořídím Hurts a poté, co jsem přišla na to, že placka The Wombats stojí na amazonu 4 libry, jsem začala toužit i po něm...

5) Kino
Možná je poněkud troufalé, že se považuju za filmového fajnšmejkera, ale beru za povinnost chodit do kina alespoň jednou dvakrát za 2 měsíce. I Am Number Four, Beastly, Red Riding Hood a Your Highness... tyhle vidět prostě chci.

6) Barva na vlasy
Posledním zanedbatelným bodem, na který jsem si teď vzpomněla, je projev mé rebélie nabarvit si alespoň část vlasů na modro. Jenže ona ta barva taky není zrovna nejlevnější, víte...

Oním songem, na který v posledních dnech nedám dopustit, je To the Moon & Back od Savage Garden. Je možné, že jsem tu o nich už psala, a jestli jo, tak se omlouvám, jenže to se vážně nedá.. Oni byli tou první kapelou, na kterou jsem začala fakt viset, oni mají song, který mi zůstal v hlavě po tolik let nezapomenut... Thanks, guys!

Poslední dobou mám pocit... like I was in love or something like that. And I don't like it at all. Poslední dva dny totiž bylo nádherný počasí a já si dneska začala uvědomovat, jak moc mi sluníčko chybělo, přitom léto nesnáším a pozdní jaro už je taky na mě moc teplo.
Zatímco dneska bylo okolo sedmi osmi stupňů a já vstřebávala sluneční paprsky kdykoli to šlo (škola/bus/cesta domů), nechápala jsem kolemjdoucí v rukavicích a se šálami pevně omotanými kolem krku. Kochala jsem se letícíma dopravníma letadlama (Vemte mě s sebou!) a vymetenou oblohou, kde byly navečer vidět oranžový mráčky. Něco je vážně v nepořádku. Však počkejte, jakmile budou teploty +20 stupňů, budu zase hlasitě nadávat. Asi si jen potřebuju prohřát kosti po zimě. Snad.

Paní učitelka na občanskou nauku si to u mě dnes významně pohnojila. Jako že vážně. Do konce roku zřejmě nebude schopná to nějak napravit. Probíráme etiku a vždycky po nás chce, abychom se u toho tak různě rozpovídali.. což první hodinu v úterý tak dobře nejde, protože půlka třídy straší ve škole tak od 6:45 (a co takhle začít jezdit vlakem, Nikolo, když ti hodina začíná až v 7:10?). O lidech, kteří jezdí na pravé straně (tedy Britové), prý taky neříkáme, že jsou to nemramové a blbci. To jí zaživa neodpustím. Na Francouze jí taky nešahám, tak ať nechá Brity žít a čte si zase v kabinetu Balzaca v originále...
Navíc se obléká jako by žila v dávných dobách a myslí si, že naše generace (17-20 let) stále chodí do skautů...

Nu a to bude zase projednou vše, žaludek volá. :D

Aneb hudební kousky, které nenechají můj mozek ani na chvíli si odpočinout.
Dneska jich vyjímečně bude víc.

The Ting Tings :)

Včera mě užírala jedna myšlenka, a to: chybí mi nejlepší kámoška.
Však víte, taková, která by vás brala tak, jak jste se narodili, která by měla podobný suchý smysl pro humor (a která by se tudíž smála stejným vtipům, nad kterými ostatní jen kroutí hlavou), která by vás tahala z depresí a hlavně která by s váma chodila na koncerty kapel, které netvoří hlavní náplň vysílání onoho rádia s názvem po světadílu s číslem, které si hodně fandí.

Uh, já prostě nesnáším mainstream. To, že strčili Hurts do hitparády onoho rádia, mi taky není zrovna po chuti...

Jo, přece nejde, aby byl kluk nejlepším kámošem, ne? Nejsem zastáncem názoru, že přátelství mezi holkou a klukem prostě nejde (protože JDE), ale bylo by to docela na hlavu..

Včera to vypuklo. Naráz se vyřešily problémy číslo 1 a 6.

Musím se přiznat, že z maturiťáku jsem byla nervózní už od prváku. Byl to tak trochu strašák. Já a v šatech, navíc mít podpatky? Směšná představa!
Šaty jsem zvládla, do podpatků jsem si kvůli předtančení ala Dáda Patrasová/Michael Jackson/Pomáda netroufla. A víte, jak to vypadalo? Tak, že jsem byla snad nejmenší. Aspoň z jednoho videa je to vidět. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to nebyla pravda.
Na vlasy a líčení jsem si zamluvila svou sestru, která měla přijet z práce. Přijela dřív a odepřela mi tak šanci na chvíli si zdřímnout, což se projevilo v jednu ráno a v autě cestou domů. Teplo ze mě vysávalo poslední šťávu a i ten kofein, kterého jsem v sobě měla víc miligramů než obvykle, působil snad opačně nebo co.

Vlasy jsem měla za hodinu hotový. Makaly na nich ségra s bábinou a výsledek stál celkem za to: dalo by se s klidem říct, že jsem vypadala jako čarodějnice. Jak jsem si barvila vlasy na modro, dopadlo to tak, že jsme to pak barvily znovu a výsledná barva byla dofialova. + střípky na hlavě, milion spinátek a tuna laku na vlasy... Představa mytí si vlasů a následného rozčesávání mě děsila. V šatech jsem zpočátku nemohla dýchat, z čehož si moje nevlastní bábina udělala další Vánoce. Vlézt si do auta? Taky docela složitej úkol! Na místo plesu jsem ale dojela v pořádku.

„Maturantka?“ zeptal se mě sekuriťák u vchodu.
„Mm-hm,“ zamručela jsem na souhlas. Zeptal se na třídu, uvedla jsem, že jsem první v abecedě a šla jsem. Nervozita, která se projevovala už od rána, začala gradovat.
Nakonec se ukázalo, že jsem přijela akorát na nácvik předtančení. Už když jsme nacvičovali v aule si mnozí stěžovali na nedostatek místa. V šatech to bylo horší. Ale víte vy co? My to zvládli! Jsme prostě elita. ^^ Spolužáci si předávali drb, že se na naši třídu přijde podívat nejvíce lidí. Kolik jich z těch 13-ti set (čísly: 1300!!) přišlo kvůli nám? No to je fuk, předtančení jsme zvládli, vysloužili jsme si potlesk, úspěšně jsme se i ošerpovali – a já nespadla ze schodů! :D –, mnozí z nás dostali do hlavy mincemi a potom už přišlo na řadu video.

Znáte ten pocit, že jste tak nehorázně šťastný, až se vám chce brečet? Já měla namále. Mirek vytvořil z našich a učitelských hereckých výkonů dokonalost:


Z hlavních protagonistů bych chtěla vypíchnout pana učitele Vodu („Já věděl, že to jednou přijde.“), paní učitelku třídní (ukazovátko o tabuli ala Igor Hnízdo) a pana učitele na tělocvik, který si už svůj první týden na škole vysloužil nové jméno Chuck Norris. You rock! Na plese se ukázal i náš bývalý pan učitel třídní, který se smál od ucha k uchu.

(Dobrovolně přiznávám, že mě víc pobavilo video třídy 4.SL, které způsobilo smích až k slzám. Kdo by to do vás řekl, esesáci? Nicméně pořád kopu za naši třídu. :D)
EDIT: Kochejte se, vážení! :D

Celou noc jsem usrkávala (svou oblíbenou) vodku s džusem. Ta druhá už byla silnější, takže se mi pak lehce motala škeble... ale dostal mě z toho Red Bull. Toho druhýho jsem si smíchala s nápojem džus+griotka své bábiny, která evidentně o alkohol nejevila zájem. Chtěla sice tancovat, ale projevilo se, že nejsem ani moc společenský typ, ani si moc nepotrpím na tancování. O půlnoci se zašlapovali šerpy za zpěvu „Já na to mám!“ a všudypřítomného veselí. Ve čtvrt na dvě jsme odjížděli, ve dvě jsem šla spát poté, co jsem si za pomoci mámy z vlasů vymotala všechny nezbytnosti.

Sloh na šest set slov, ale musela jsem. Tohle se děje jednou za život a náš ples byl prostě famózní. Možná že nebudeme až tak špatnej ročník. ^^

Je dobrá nebo špatná věc, když vás zmáhají hormony (či co) a vy toužíte udělat něco naprosto šíleného?

Včera mi sestra vykouzlila na hlavě modré pruhy. Pure awesomeness.

Poslední dobou nemám vůbec šťávu. Minulej pátek jsem zalehla o půl deváté večer a spala dvanáct hodiny, dneska to vidím na zalehnutí už v osm, což by znamenalo 10 hodin spánku. Stejnak zítra přijdu domů vycuclá jak baterka, takže je to jedno.

To, že nesnáším lidi, je v mém okolí všeobecně známá informace.
Ale jestli je jenom jeden typ lidí, které vážně nemusím ze všeho nejvíc, tak jsou to.. no, říkejme jim třeba pejsánci.

(Ano, budu mluvit o jedné konkrétní osobě. Nebo že bych jich znala i víc?)
Pejsánci jsou lidi, kteří se za vámi plazí doslova jako pejsek, nemají vlastní představivost (neříkám, že nemají nápady) a oplývají neuvěřitelnou nerozhodností. Bez cizího přičinění nevědí, co dělat - a protože mluvím o konkrétní osobě, mám na mysli mé přičinění nebo i někoho dalšího.
Rovněž snaha být na světě (nebo řekněme třídě, skupině..) ten/ta nejlepší u mě nenachází porozumění.

Hmm, asi se díky své dnešní mimořádně špatné náladě půjdu utopit. #joke

Učení na maturu.
Učení normálně do školy.
A knížky.
+ za měsíc Glee, Vampire Diaries a Bones.

?

4x týdně chodím domů za tmy, a to si mám ještě najít čas na maturitní otázky ze zemáku a ZSV? Učitelé se definitivně zbláznili!

Slova Lorda Voldemorta. Not mine.

Taky si říkáte: zase o rok starší?

Už jsem to psala. Napíšu to znova.

TOHLE BYL ZATÍM TEN NEJLEPŠÍ ROK!!!

Událostí roku byl dárek k osmnáctinám - poznávací zájezd do Anglie. Tím se ni naprosto splnil sen. V nejbližší době si chci začít hledat brigádu na prázdniny, abych tam byla 3 měsíce, a ne 4 dny.
3 měsíce v ráji. Oh. My. God.
Můj vysněný výlet ale znamenal utrpení v podobě neslyšení řady špičkových kapel na fesťáku Rock for People. Matt Bellamy byl tak blízko, tak blííízko! Přiznávám, že jsem si (myslím, že ne) na ně v Anglii ani nevzpomněla. Měla jsem plno práce očumováním okolí, Mini Cooperů a Conversek :D
(Abych si RfP 2011 pojistila, chtěla jsem po Ježíškovi lupen. To, co jsem chtěla nejvíc, jsem stejně nedostala; prý v lednu?)

Ale zase zpátky na zem. Stal se ze mě maturant. Paní učitelka třídní - seč se snaží - stále nepatří mezi mé oblíbené. A pak tu taky máme tu záležitost se státními maturitami. Možná že náš ročník bude ten jediný, který je naostro bude psát. Mnozí - a to i včetně mě - si myslí, že náš ročník představuje pokusné králíky. Buď to vyjde, nebo ne.
Situace doma stagnuje. Moji drazí starší nevlastní sourozenci (3, prosím) už nejsou doma, a protože mě tatík už nezpracuje do svého ideálu, svou snahu může soustředit na moji mladší sestru, která už začíná zatínat drápy. Jestli z ní bude někdy právnička..
Nedávno jsem zažila svůj první rockový koncert. It was awesome! A ještě ke všem šlo o indie z Anglie.. Hoši se mi dostali jak pod kůži, tak i do hlavy, kde nějakou dobu po koncertu stále Jamie zpíval: „I can't get enough, I can't get enough.. everytime I think of you it takes me over.. I can't get enough, I can't get enough.. everytime you punish me it takes me closer..“
To jsem se zamilovala. Fakt.

Slíbila jsem si, že (už) si žádnýho kluka nepustim k tělu. Což docela odporuje tomu, co jsem napsala před chvílí, co? Jenže jsou věci, který mít můžu a který ne.. it's the way it is.
Pomalu jsem začala uvažovat, co po střední. Říkala jsem si co nejdál od domu a rodičů!! jenže nakonec u mě na celé čáře vyhrála škola, která se stejně jako obchodka nachází v Hradci. Problém? Na tu fakultu se hlásí nejvíc lidí z celé univerzity. Jo, docela problém.

Moje anglofílie se utužila, stal se ze mě bilbliofil - nebo knihomol, whatever - a závislost na hudbě se taky prohlubuje, samozřejmě že směrem k Anglii. Album roku? Lungs od Florence and The Machine! Florence je prostě skvělá a ty její songy jsou dost chytlavý. Jenže to album ovšem nevyšlo letos. Letošním nejlepším bych zvolila asi Happiness od Hurts. Ten jejich popík je tak slaďoučkej, až je dobrej. Ke všemu mají v březnu přijet do Lucerny, tak doufám, že se tam s Ivou nějak propašujem. Jej, a kde jsou Linkini? Sorry, guys, ale za Robot Boy vás fakt nemůžu vybrat jako cédo roku. Takhle by to prostě nešlo. Filmem roku byl dala asi Black Swan a to i přesto (!!!), že jsem ho ještě neviděla. Do konce roku to snad ale stihnu! :D Četla jsem recenze a koukala na hodnocení, což mě přesvědčilo, že by to mohlo stát za to. Knížky jsem rozebrala tady.
Propadákem byl pro mě Harry Potter. Jít na druhou část by pro mě znamenalo jít tam za trest. Ale pokud se to někomu líbí, tak jim to neberu.
EDIT: Ano, Black Swan byl vážně výbornej film! A teď jsem si vzpomněla na ten totálně nejhorší film (teď už) loňského roku - Skyline. Hodnocení: -5/10

Tak Vám teda přeju šťastnej novej rok a takový ty věci, co se ještě přejou.. Ne, přání mi fakt nejdou. :D